Den 275. – 277. El Calafate a Perito Moreno (6/2/2026)

Ahoj všichni! Hlásíme, že opouštíme chilské Torres del Paine, ale horská euforie nás neopouští. Naše cesta nás vede zpět do Argentiny, přímo do srdce oblasti ledovců.

Ráno jsme si trošku přivstali – Jarda musel mít tu „top“ fotku u Torres del Paine v ranním světle, a musím uznat, že to za to stálo. S touhle vzpomínkou v mobilu i v srdci jsme vyrazili směr El Calafate.

Tohle město je skutečnou oázou uprostřed patagonské pustiny. Leží na břehu mléčně modrého jezera Lago Argentino a je to taková „základna“ pro všechny, kteří míří k ledovcům. Město má skvělou atmosféru, hlavní třída je plná dřevěných domečků, obchůdků s čokoládou a restaurací, kde voní pečené jehněčí. My jsme tam udělali klasické kolečko: natankovat Mulťáka, nabrat pitnou vodu a nakrmit místní psy (to je naše tradice). A protože jsme v Argentině, objevili jsme místní pivovar. Černé i světlé pivo bylo vynikající – ideální „palivo“ před tím, co nás čekalo. Večer jsme přejeli přímo k národnímu parku Los Glaciares, abychom byli ráno první na značkách.

Budíček, rozcvička a šup k bráně. Hned u vstupu nás čekalo milé překvapení – další Češi! Chvíli jsme poklábosili, já dovařila kávu a pak už jsme vyrazili k tomu modrému zázraku.

Perito Moreno není jen tak ledajaký ledovec. Je to jeden z mála ledovců na světě, který je snadno dostupný a zároveň naprosto monumentální. Představte si stěnu ledu vysokou až 70 metrů nad hladinou, která září všemi odstíny modré. Je to živý organismus – neustále v něm praská, křupe a s ohlušujícím hřměním se z něj odlamují kusy ledu o velikosti paneláku. I když vědci říkají, že už bohužel vlivem oteplování spíše taje, než aby dorůstal, jeho síla je stále přítomná.

Celý den jsme chodili po vyhlídkách, kochali se a nakonec jsme si klasicky museli vykoupat nohy v té ledovcové vodě. Já se tam tak trochu opláchla celá, neb je to zážitek na celý život, ten pocit čistoty a spojení s tou masou ledu byl nepopsatelný!

Při obědě jsme měli společnost. Kolem nás se začali stahovat “Čimangové“ (Chimango Caracara). Jsou to fascinující dravci, kteří se na rozdíl od jiných spíš procházejí po zemi jako slepice a bedlivě sledují, jestli vám neupadne kousek jídla. Jsou to takoví drzí gangsteři Patagonie – nekrmili jsme je, ale jejich upřené pohledy nás bavily celý podvečer.

Večer jsme se vrátili na naše místo u parku, ale další den nám plány trochu zkřížil déšť. Patagonie nám řekla: „Zpomalte.“ Tak jsme ji poslechli. Udělali jsme si den pro sebe, zalezli do Mulťáka, pustili si seriál a prostě jen odpočívali. I takové dny jsou na dlouhé cestě potřeba, člověk si aspoň utřídí všechny ty dojmy.

Dnes večer nocujeme na benzínce a zítra nás čeká další legenda – El Chaltén. Fitz Roy už na nás čeká, tak snad se nám ukáže v celé své kráse!