Den 259. – 261. Přes vulkány a trajekty až na konec světa (21/1/2026)

Ahoj všichni! Máme za sebou dny, které se nám hluboce vryly do paměti. Cesta na úplný jih Argentiny není jen o kilometrech, je to o trpělivosti, o souboji s větrem a o nečekaných darech, které vám osud přichystá, když to nejmíň čekáte. Původně jsme si mysleli, že hranice s Chile pokoříme ještě ten den, ale Patagonie měla jiný plán. A vlastně jsme za to vděční. Zastavili jsme u Laguny Güer Aike a spadla nám brada. Je to neuvěřitelné místo v srdci vulkanické krajiny. Laguna je obklopena čedičovými útvary a stepí, kde se pasou koně a nad hlavou vám krouží chimangové. Ten klid, barvy vody a pocit, že jste na jiné planetě, nás přesvědčily, že tady musíme zůstat přes noc. Spaní pod hvězdami u vyhaslé sopky? Nádherná scenérie. Druhý den ráno jsme vyrazili na hranice do Chile. Chilani jsou vyhlášení svou přísností – kontrolují hlavně jídlo, čerstvé ovoce nebo maso přes čáru prostě neprojde. Ale tentokrát šlo všechno hladce, Mulťák prošel kontrolou na jedničku a my se po krátkém chilském úseku nalodili na trajekt přes Magalhãesův průliv. Na palubě nás čekalo další milé setkání. Dali jsme se do řeči s místním kamioňákem – neuvěřitelně boží pán, který tyhle cesty jezdí celý život. Chvíli jsme si povídali o životě na cestě a nakonec jsme si vyměnili dárky. Já jsem mu věnovala kámen z Kapského Města a on nám krásné mušle z jeho rodné země. Jsou to právě tihle lidé, kteří dělají naši cestu výjimečnou. Po vylodění na Ohňové zemi nás cesta dovedla do Río Grande. Je to město s drsnou tváří, ale jedinečnou duší. Navštívili jsme místní ornitologickou stanici, protože tahle oblast je rájem pro stěhovavé ptáky, kteří sem létají až z daleké Arktidy. Hned po seznámení jsme se dozvěděli, že jeden jejich ornitolog je Čech, tak jsme se tomu opět usmívali a měli jsme dobrý pocit, že jsme správně. V místní galerii jsme se ale ponořili do mnohem hlubší historie – do světa národa Selk’nam (Ona). Byli to původní obyvatelé Ohňové země, fascinující lidé, kteří přežívali v těchto mrazivých podmínkách jen v kožešinách a s těly pomalovanými rituálními vzory. Jejich historie je bohužel tragická, na začátku 20. století byli téměř vyhlazeni, ale jejich odkaz a mystické masky, které jsme v galerii viděli, v nás zanechaly hluboký dojem. Cítili jsme k nim obrovský respekt – my tu máme Mulťáka a topení, oni měli jen oheň a svou vnitřní sílu. Fascinováni národem Selk’nam pokračujeme dál po jejich stopách. Jarda natáčel naší cestu na drona, protože to byla opravdu epesní podívaná. Když dotočil, tak jsem se nabídla, že ho půjdu chytit, no moc se mi to nepovedlo a měla jsem lehce posekaný prst, ale smáli jsme se tomu a jeli jsme dál. Z Río Grande jsme popojeli dál směrem k Ushuaie a zakotvili u nádherného ledovcového jezera. Ten klid byl až posvátný. Žádná auta, žádný signál, jen my a příroda. Voda v jezeře byla průzračná, ale tak ledová, že vám při prvním doteku vyrazí dech. Po dlouhé době jsme si dopřáli „pořádnou“ ledovou koupel přímo v jezeře. Bylo to sice jen na pár chvil, ale ten pocit znovuzrození po dnech strávených na benzínkách byl k nezaplacení. Teď už usínáme s vědomím, že Ushuaia – ten pověstný konec světa – je už skoro na dosah. Hurá!