Den 63. Kamerun – Republika Kongo  (9/7/2025)

Konečně vyrážíme do Konga jupíí. Oba máme radost a tak si vesele zpíváme a míříme na imigrační. V Kongu to jde jako po másle, a tak jedeme brzy najít místo na přenocování. Parkujeme přímo v džungli a kolem je slyšet spousta nádherných zvuků přírody a zvířat, rozplýváme se a já jdu vařit večeři. Když mám skoro hotovo, prochází kolem nás dva kluci s puškou, bosí, jen s hadrou kolem pasu a my se snažíme navázat aspoň mírnou konverzaci. Nakonec to zůstává jen u pozdravu a úsměvu, ale tiše obdivujeme, jak se do džungle vrhají bosí a odhodlaní přinést to nejlepší pro rodinu.

Den 64. – 66. Republika Kongo (10/7/2025)

Míříme stále dál, abychom v Brazaville požádali o víza do Demokratické Republiky Kongo, cestou míjíme vesničku, která je na pomezí džungle a tak zastavujeme, abychom si udělali malý výlet za zvířátky. S místním náčelníkem Delmasem a jeho ženou se domlouváme na zítřejším treku do džugle, paní nám slibuje slony, opice, vše na co si vzpomeneme a tak jdeme plní očekávání spát a už se moc těšíme na zítra. Dobrou noc

Ráno vycházíme s rozedněním vyzbrojeni do džungle. Náčelník jde v ponožkách a pantoflích a tak obdivujeme, jak jsou tady přizpůsobení procházet se džunglí jen v pantoflích… Delmas vždy nakoukne do džungle a kroutí hlavou se slovem fermé – což znamená zavřeno. Jsme tak natěšeni, že konečně něco uvidíme, že nám nedochází, že jsme ušli už 10km po silnici a stále nic … A tak se rozhodujeme vrátit se zpátky k Mulťákovi a pátrání po zvířatech vzdát. Já jsem si na tůruvzala úplně nové boty a tak trpím, chvíli jdu bosá, chvíli si je nandám a cítím, jak nemám kůži, teče mi krev a dělají se mi puchýře. Po dalších 10km se vracíme do vesničky a já jsem ráda, že si sednu, tak moc mě bolí chodidla, směju se a do toho brečím, nové Merellky tentokrát úplně zklamaly. Dáváme si dnešní příděl jídla a míříme k rovníku. Odpoledne přijíždíme na rovník, je to pro nás hezký okamžik být na rovníku a tak si užíváme pohody.

Máme poslední den před cílovou destinací – Brazzaville, cesta není ideální, často ani ta cesta není, občas hoří, neb je opravdu horko a tak si zlepšujeme den s podcasty. Potřebujeme natankovat, ale skoro nikde není nafta a tak zastavujeme na každé pumpě, bez úspěchu. Až na konci dne nacházíme malou pumpu ve vesničce, tankujeme plnou nádrž – sice nemáme kde přespat, ale máme naftu a to je důležité, jupííí.