Den 239. – 250. Uruguay (1/1/2026)

Je nový rok a my se hlásíme po krátké odmlce, ale věřte nám – stálo to za to. Prvního ledna, zatímco se svět vzpamatovával z oslav příchodu roku 2026, my jsme vyměnili horké Rio de Janeiro za Uruguay. Přiletěli jsme do Montevidea s očekáváním, lehkou nervozitou a hlavně s jedním velkým cílem: konečně se po dvou měsících shledat s naším domovem na kolečkách.

Naše první kroky vedly do sdíleného bytu přes Airbnb k úžasnému hostiteli Alfredovi. Uruguay nás přivítala neuvěřitelně přátelsky. Alfredo nám hned u dveří vysvětlil, jak to ve městě chodí a pak nás dorazil jednou perličkou. Ukázal nám náš pokoj a se smíchem dodal, že tenhle pokoj si u něj vybírají Češi docela často. Prý jsme za poslední dobu už pátí v pořadí! Svět je vážně malý. Bydlet v jednom bytě s lidmi z různých koutů planety mělo skvělou atmosféru, ale po cestě z Ria vyhrála horká sprcha a postel, která se nehýbe. Další dny jsme věnovali průzkumu Ciudad Vieja (Starého města). Montevideo má neuvěřitelný šmrnc – je to mix evropské architektury, trochy nostalgického rozpadu a klidu, který v Riu rozhodně nenajdete. Procházeli jsme se přes Plaza Independencia: Hlavní náměstí, kterému vévodí monumentální socha národního hrdiny Artigase. Je to srdce města, kde se mísí historie s modernou. Obdivovali jsmeTeatro Solís: nejstarší divadlo v zemi. Ta architektura je dechberoucí, člověk si tam připadá jako v Paříži nebo v Madridu. A objevili jsme starou přístavní tržnici. Pokud chcete cítit vůni Uruguaye, běžte sem. Všude se griluje maso na obrovských parrilladas a atmosféra je prostě neopakovatelná. A protože jsme nízkonákladoví cestovatelé, našli jsme si v zapadlých uličkách lokální pekárnu. Ceny byly lidové, vůně čerstvého pečiva nás tam táhla skoro každý den a my si užívali ten klid před velkým dnem „D“. Ještě jako bonus jsme cestou z pekárny našli paní, která měla stánek a dělala výborné domácí churros. Trochu jsme poklábosili, vzhledem k naší španělštině i rukama a byli jsme nadšení, jak z paní, tak z jejích churros. Upřímně, druhý den jsme se za ní samozřejmě vrátili a dopřáli jsme si další sladkou tečku. Potéjsme nemohli zapomenout na Palacio Salvo, kdysi nejvyšší budovu Jižní Ameriky. Vypadá trochu jako z komiksu o Batmanovi – temná, majestátní a fascinující, kde jsme strávili pár chvil s výhledem na Montevideo. Ještě než přišel časvyzvednout si naší Továrnu na sny – Mulťáka, tak jsme hodně času trávili u oceánu, kde jsme nasávali místní atmosféru. V Uruguayi neuvěřitelně frčí maté a rodinné/přátelské sedánky kdekoliv, hlavně, že u toho můžete pít maté a rozložit si svou barevnou židličku. Což nám přišlo velmi sympatické a Uruguay nám byla hned blíž.

Sedmého ledna to konečně přišlo. Po dvou měsících na oceánu byl kontejner s Mulťákem připraven k otevření. Celý proces nám zajišťoval agent pan Kesler a musíme říct, že všechno šlo jako na drátkách. A teď ta úsměvná část – během papírování jsme zjistili, že předci pana Keslera byli Čechoslováci. Další důkaz, že nás ta naše česká stopa provází na každém kroku. Práce agenta byla naprosto profesionální a my mu tímto ještě jednou moc děkujeme. Jarda s Mulťákem přijeli jako páni, vidět je přijíždět a slyšet zvuk motoru, to byla příjemná euforie. Jarda zářil a mně to taky vykouzlilo úsměv na tváři – naše cesta světem může konečně pokračovat ve vlastním režimu. Po pár dnech u Alfreda, kdy jsme si stihli vyprat snadi tkaničky u bot, uklidit Mulťáka a připravit se na život v autě, jsme vyrazili směr Punta del Este. Je to takové „St. TropezJižní Ameriky“. Město mrakodrapů, luxusních jachet a slavné sochy prstů trčících z písku (La Mano). Bohužel nám ale nepřálo počasí. Déšť nás vyhnal dál do vnitrozemí, ale vlastně jsme za to byli rádi. Cesta nás zavedla do oblasti kolem městečka José Enrique Rodó. A my jsme zakotvili v kempu, který byl jako z pohlednice. Palmy, klid, krásná příroda a k tomu bonus – zrovna se tam konal lokální uruguayský festival! Hudba, tanec, místní speciality a neuvěřitelná pohostinnost. Byl to ten nejlepší způsob, jak se rozloučit s Uruguayí. Také jsme Mulťákovi nalepili nové samolepky vlajek států, které jsme zatím projeli. A poslední den v Uruguayi jsme po cestě do regionu Rio Negro navštívili bývalý masokombinát známý jako Frigorífico Anglo, který patří k nejvýznamnějším průmyslovým památkám celé Jižní Ameriky. Šlo o obrovský masokombinát ve městě FrayBentos, který fungoval v 19. Století nejdříve jako německá firma Liebig a poté od roku 1924 pod britským kapitálem Anglo. Zpracovával hovězí maso, vyráběl konzervy a masový extrakt, při čemž exportoval do celého světa, včetně Evropy, Ameriky i dalších kontinentů až do roku 1979. Dnes je areál přeměněn na muzeum a je zapsán na seznam dědictvíUNESCO. Po procházce přes areál jsme se šli vykoupat do řeky a přespat k jezeru. Uruguay nám ukázala svou vlídnou tvář, propojila nás s našimi kořeny a vrátila nám náš domov na čtyřech kolech. Teď už nás čekají hranice a Argentina. Dobrodružství začíná!